středa 19. března 2014

Týden s Vampýrskou akademií - druhá ukázka


A máme tu druhou a zároveň poslední ukázku z prvního dílu Vampýrské akademie:
 
Speciální filmové vydání bestselleru, který míří do kin!

Úvodní díl série vychází doplněný o unikátní fotografie z natáčení. Úžasný dárek pro všechny fanoušky Vampýrské akademie!
Naštěstí je tady ale dhampýrka Rose, v jejichž žilách se smísila krev vampýrů a lidí, takže dokáže zlým Strigojům lépe čelit. V tajemném a ponurém světě akademie ale nebude snadné odolat všem nástrahám a zradám: Lissa bude muset opatrněji využívat svých nadpřirozených schopností, aby nepadla do strigojské pasti, a Rose se musí vzdát velké lásky, aby mohla kamarádku ochránit a za žádných okolností ji nezklamat. Jediné, nač se totiž mohou obě spolehnout, je jejich vzájemné pouto, jejich přátelství...
Morojská princezna Lissa a její nejlepší kamarádka Rose uprchly ve smrtelném strachu z vampýrské akademie, ale po dvou letech byly vypátrány tajemnými strážci a odvlečeny zpět. Znovu se tak ocitají v obrovském nebezpečí, protože na akademii se mohou pohybovat nebezpeční Strigojové.Ti chtějí Lissu zničit, protože jako jediná dcera urozeného morojského rodu je překážkou jejich plánu na ovládnutí světa vampýrů.



V průběhu dne jsem zaznamenala něco podivného. Lidi  už na Lissu tak nezírali. Začali zírat na mě. Nestarala jsem se o to. Nevšímala jsem si jich a běžela rovnou za Lissou, která právě končila s pitím krve. Zase jsem měla ten známý pocit, který mě přepadl pokaždé, když jsem pozorovala její pusu na krku dárce, jemuž pila krev. Pramínek krve mu stékal po krku, kde mimořádně vynikal na bledé kůži. Dárci, přestože to byli lidé, byli skoro stejně bledí jako Morojové – to z té ztráty krve. Nevypadal, že by si toho všiml; byl úplně mimo z toho kousnutí. Dusila jsem se žárlivostí, tak jsem se rozhod­
la, že asi potřebuju terapii.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí později, cestou do třídy. Měla na sobě košili s dlouhými rukávy, aby schovala svoje zápěstí.
„Jo… jen pořád nemůžu přestat myslet na toho králíka… Byla to hrůza. Pořád to mám před očima. A taky to, co jsem udělala potom.“ Na okamžik pevně zavřela oči a pak je znovu otevřela. „Lidi o nás mluví.“
„Já vím. Nevšímej si jich.“
Nesnáším to,“ pravila vztekle. Vzedmula se v ní temnota, kterou jsem pocítila skrze naše pouto. Úplně mě to zdrtilo. Moje nejlepší kamarádka byla mírná a hodná. Nemívala tako­
vé pocity. „Nesnáším všechny ty drby. Je to taková kravina. Jak můžou bejt všichni tak povrchní?“
„Nevšímej si jich,“ zopakovala jsem klidným tónem. „Jsi dost chytrá na to, aby ses s nimi už nezapletla.“
Ale nevšímat si jich bylo stále obtížnější. To šeptání a pohledy byly čím dál častějším jevem. Na hodině o chování zvířat to bylo tak zlé, že jsem se ani nemohla soustředit na svoje oblíbené téma. Profesorka Meissnerová začala mluvit o evoluci a přežití těch nejvhodnějších druhů a o tom, jak zvířata hledají svoje protějšky s dobrými geny. Fascinovalo mě to, ale profesorka každou chvíli musela někoho okřikovat, aby zmlkl a dával pozor.
„Něco se děje,“ pověděla jsem o přestávce Lisse. „Nevím co, ale všichni řeší něco novýho.“
„Něco jinýho, než že mě královna nenávidí? O co většího může jít?“
„Kéž bych to tak věděla.“
Všechno mi konečně začalo dávat smysl až na poslední hodině toho dne. Slovanské umění. Začalo to při práci na individuálních projektech, když mi kluk, kterého sotva znám, učinil jednoznačný a skoro až obscénní návrh. Odpověděla jsem mu mile, ale dala jsem mu jasně najevo, kam by si měl svůj návrh strčit.
Jenom se zasmál. „No tak, Rose. Krvácím pro tebe.“
Následovalo hromadné chechtání a Mia mi věnovala výsměšný pohled. „Počkej, není to náhodou Rose, kdo krvácí?“
Další smích. Pochopila jsem, na co naráží, a bylo to, jako bych dostala facku. Odtáhla jsem Lissu stranou. „Vědí to.“
„Co vědí?“
„O nás. Jak jsi…, no víš, jak jsi ze mě pila, když jsme byly na útěku.“
Zalapala po dechu. „Jak se to dozvěděli?“
„Jak asi? Tvůj ,kámoš‘ Christian.“
„Ne,“ řekla neústupně. „To by neudělal.“
„Kdo další o tom ví?“
Důvěra v Christiana jí zářila z očí a cítila jsem ji i skrz pouto. Ale ona nevěděla to, co já. Nevěděla, že jsem ho včera v noci vypráskala a že jsem mu řekla, jak ho nenávidí. Ten kluk je nevypočitatelný. Rozšířit naše největší tajemství – dobře, jedno z nich – by byla adekvátní pomsta. Možná i zabil toho králíka. Koneckonců chcípl jen pár hodin poté, co jsem Christiana zastrašila.
Nečekala jsem na její protesty a odtáhla jsem ji na druhý konec místnosti, kde Christian pracoval o samotě, jako obvykle. Lissa šla za mnou vcelku už dobrovolně. Nestarala jsem se o to, jestli na nás někdo kouká, naklonila jsem se přes lavici k němu a strčila obličej těsně k tomu jeho.
„Zabiju tě.“
Díval se na Lissu a v očích se mu zračila touha. Pak se ale zamračil. „Proč? To je jako výraz extrémní důvěry strážců?“
„Nech toho,“ varovala jsem ho a snížila hlas. „Tys to vykecal. Vykecal jsi, že ze mě Lissa pila.“
„Řekni jí to,“ zakvílela zoufale Lissa. „Řekni jí, že to není
pravda.“
Christian ode mě odtrhl pohled a zadíval se na ni. Jak na sebe koukali, ucítila jsem ohromnou vlnu přitažlivosti, že jsem se až divila, že mě to nesmetlo k zemi. V očích měla hluboký cit. Bylo evidentní, že on k ní cítí totéž, ale ona to neviděla, nejspíš proto, že na ni zíral neustále.
„Můžeš přestat,“ řekl. „Už nemusíš nic předstírat.“
Lissiny zamilované emoce najednou nahradila bolest a zdě šení nad jeho tónem. „Já… cože? Co předstírat?“
„Ty víš co. Prostě toho nech. Přestaň se takhle chovat.“
Lissa na něj jen zírala s vyvalenýma očima, v nichž se zračila nezměrná bolest. Neměla tušení, jak jsem ho minulou noc odradila. Neměla tušení, že on teď věří, že ho nenávidí.
„Přestaň se litovat a radši nám řekni, co se tu děje,“ zařvala jsem na něj. „Řekls jim to, nebo ne?“
Vzdorně na mě pohlédl. „Ne. Neřekl.“
„Nevěřím ti.“
„Já jo,“ prohlásila Lissa.
„Chápu, že je těžký uvěřit, že by magor jako já dokázal udržet jazyk za zuby, zvlášť když to neumí ani jedna z vás, ale mám na práci lepší věci než rozšiřování debilních pomluv. Chcete někoho obvinit? Hoďte to támhle na tvýho zlatýho chlapce.“
Sledovala jsem jeho pohled, který směřoval k Jesseovi. Ten se zrovna něčemu hrozně smál s tím idiotem Ralfem.
„Jesse to neví,“ řekla Lissa odmítavě.
Christian mě stále sledoval. „Ale. Nebo snad ne, Rose? Ví to.“
Zhoupl se mi žaludek. Ano. Jesse to věděl. Došlo mu to tehdy v noci v opuštěné společenské místnosti. „Nenapadlo mě… Nenapadlo mě, že by to mohl vykecat. Strašně se bál Dimitrije.“
„Tys mu to řekla?“ vyjekla Lissa.
„Ne, uhodl to.“ Začalo mi být špatně.
„Zjevně nejenom uhodl,“ zamumlal Christian.
Obrátila jsem se k němu. „Co to má znamenat?“
„Á, ty nevíš.“
„Přísahám Bohu, Christiane, po vyučování ti zlomím vaz.“
„Páni, ty jsi vážně rozhozená.“ Vyslovil to skoro spokojeně, ale jeho další slova byla mnohem vážnější. Pořád měl ten svůj posměšný výraz a plál vzteky, ale když promluvil, z jeho hlasu čišelo znepokojení. „Tak trochu zapracoval na tom vzkazu, co vám stopil profesor. Zašel do větších podrobností.“
„Aha, chápu. Vykládal, že jsme se spolu vyspali.“ Nemusela jsem to dál rozebírat. Christian přikývl. Tak. Jesse se vychloubal, aby si zlepšil pověst. Dobře. S tím se dokážu vyrovnat. I když moje pověst už asi tak hvězdná nebude, ale to nebyla nikdy. Beztak si tady všichni myslí, že spím s každým.
„A Ralf taky. Že ty a on…“
Ralf? Ani litry alkoholu, ani žádná nezákonná droga by mě nepřiměly k tomu, abych se ho dotkla. „Cože? Že jsem se vyspala i s Ralfem?“
Christian kývl.
„To je kretén! Zabiju ho!“
„To ještě není všechno.“
„Jak to? Vyspala jsem se snad s celým basketbalovým týmem?“
„Povídal – oba povídali –, žes je nechala… No, aby ti pili krev.“
To šokovalo i mě. Pít krev při sexu. Ta nejzvrhlejší ze všech zvrhlostí. Ubohost. To je horší, než kdyby o mně říkali, že jsem děvka. Milionkrát horší, než když ze mě Lissa pila, aby přežila. Byla jsem označena za krvavou děvku.
„To je šílenost!“ vykřikla Lissa. „Rose by nikdy... Rose?“
Ale já už jsem neposlouchala. Byla jsem ve svém vlastním světě, ve světě, který mě přenesl přes celou třídu až k místu, kde seděli Jesse s Ralfem. Oba na mě pohlédli, tvářili se napůl arogantně a napůl… nervózně. To se dalo čekat, když oba vypouštěli z pusy takové lži.
Celá třída ztichla. Evidentně všichni očekávali, že dojde k rozhodující bitvě. Moje nevypočitatelná povaha v akci.
„Co si sakra myslíte, že děláte?“ štěkla jsem na ně hrdelním nebezpečným tónem.
Jesseův nervózní výraz vystřídalo naprosté zděšení. Byl sice vyšší než já, ale oba jsme dobře věděli, kdo by vyhrál, kdybych se uchýlila k násilí. Ralf se jen nadutě usmíval.
„Neudělali jsme nic, cos nechtěla, abychom dělali.“ Jeho úsměv byl krutý. „A ať tě ani nenapadne na nás vztáhnout ruku. Začneš se s náma rvát, a Kirová tě vyhodí. Skončíš s ostatníma krvavejma děvkama.“
Všichni ve třídě zadrželi dech, napjatě čekali, co se bude dít. Netušila jsem, jak může profesor Nagy nebrat na vědomí, co se děje na jeho hodině.
Chtěla jsem je oba praštit, tak tvrdě, že Dimitrijova potyčka s Jessem by proti tomu byla jen poplácáním po zádech. Chtěla jsem Ralfovi vyškrábat oči.
Debil nebo ne, stejně měl pravdu. Kdybych se jich jen dotkla, Kirová by mě mrknutím oka vypakovala. A kdyby mě vykopla, Lissa by tu zůstala sama. Zhluboka jsem se nadechla a učinila jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě.
Odkráčela jsem.
Zbytek dne nestál za nic. Když jsem takhle vycouvala ze rvačky, všichni se mi posmívali. Pomluvy a šeptanda nabyly na intenzitě. Lidi už na mě zírali zcela otevřeně. Smáli se. Lissa se se mnou snažila mluvit a utěšovat mě, ale já ignorovala dokonce i ji. Zbytek vyučování jsem se ploužila jako zombie a pak jsem se rozběhla na trénink s Dimitrijem tak rychle, jak jsem jen mohla. Zmateně na mě pohlédl, ale na nic se nevyptával.
Když jsem pak osaměla ve svém pokoji, poprvé po letech jsem se rozbrečela.
Jakmile jsem se trochu uklidnila a chtěla si už oblíknout pyžamo, někdo mi zaklepal na dveře. Dimitrij. Prohlížel si mě a pak se radši zadíval jinam, zjevně si všiml, že jsem brečela.
A mně zase došlo, že se ty pomluvy donesly až k němu. Věděl to.
„Jsi v pořádku?“
„Na tom přece nezáleží, vzpomínáš?“ Podívala jsem se na něj. „Je Lissa v pořádku? Má to taky těžký.“
Zatvářil se pobaveně. Zřejmě ho ohromilo, že se v takové situaci starám o ni. Naznačil mi, abych ho následovala, a vedl mě k zadnímu schodišti, které obvykle bývalo před studenty zamčené. Dnes v noci ale bylo otevřené a Dimitrij mi ukázal, abych tudy vyšla ven. „Pět minut,“ upozornil mě.
Zvědavější než kdy jindy jsem vyšla ven. Lissa už tam stála. Měla jsem vycítit, že je blízko, jenže moje nekontrolovatelné pocity úplně zastínily ty její. Bez jediného slova mě objala a hodnou chvíli mě držela. Musela jsem potlačovat další slzy. Když jsme se od sebe odlepily, podívala se na mě klidným vyrovnaným pohledem.
„Promiň,“ řekla.
„Není to tvoje vina. To přejde.“
Zjevně o tom pochybovala. A já taky.
Je to moje vina,“ prohlásila. „Udělala to, aby se mi pomstila.“


Nezapomeňte navštívit i ostatní blogy, které se účastní projektu, tam na vás totiž čekají jiné ukázky:

1 komentář:

  1. Já mám hrozně ráda Christiana! To, jak se pořád hádá s Rose, to mě prostě rozesmívá. Ta část, že mu po vyučování zlomí vaz byla výborná :-D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za tvůj komentář. :)