A máme tu druhou a zároveň poslední ukázku z prvního dílu Vampýrské akademie:
Speciální filmové vydání bestselleru, který míří do kin!
Úvodní díl série vychází doplněný o unikátní fotografie z natáčení. Úžasný dárek pro všechny fanoušky Vampýrské akademie!
Naštěstí je tady ale dhampýrka Rose, v jejichž žilách se smísila krev vampýrů a lidí, takže dokáže zlým Strigojům lépe čelit. V tajemném a ponurém světě akademie ale nebude snadné odolat všem nástrahám a zradám: Lissa bude muset opatrněji využívat svých nadpřirozených schopností, aby nepadla do strigojské pasti, a Rose se musí vzdát velké lásky, aby mohla kamarádku ochránit a za žádných okolností ji nezklamat. Jediné, nač se totiž mohou obě spolehnout, je jejich vzájemné pouto, jejich přátelství...
Morojská princezna Lissa a její nejlepší kamarádka Rose uprchly ve smrtelném strachu z vampýrské akademie, ale po dvou letech byly vypátrány tajemnými strážci a odvlečeny zpět. Znovu se tak ocitají v obrovském nebezpečí, protože na akademii se mohou pohybovat nebezpeční Strigojové.Ti chtějí Lissu zničit, protože jako jediná dcera urozeného morojského rodu je překážkou jejich plánu na ovládnutí světa vampýrů.
V průběhu dne
jsem zaznamenala něco podivného. Lidi už
na Lissu tak nezírali. Začali zírat na mě. Nestarala jsem se o to. Nevšímala
jsem si jich a běžela rovnou za Lissou, která právě končila s pitím krve. Zase
jsem měla ten známý pocit, který mě přepadl pokaždé, když jsem pozorovala její
pusu na krku dárce, jemuž pila krev. Pramínek krve mu stékal po krku, kde
mimořádně vynikal na bledé kůži. Dárci, přestože to byli lidé, byli skoro
stejně bledí jako Morojové – to z té ztráty krve. Nevypadal, že by si toho
všiml; byl úplně mimo z toho kousnutí. Dusila jsem se žárlivostí, tak jsem se
rozhod
la, že asi
potřebuju terapii.
„Jsi v pořádku?“
zeptala jsem se jí později, cestou do třídy. Měla na sobě košili s dlouhými
rukávy, aby schovala svoje zápěstí.
„Jo… jen pořád
nemůžu přestat myslet na toho králíka… Byla to hrůza. Pořád to mám před očima.
A taky to, co jsem udělala potom.“ Na okamžik pevně zavřela oči a pak je znovu otevřela.
„Lidi o nás mluví.“
„Já vím.
Nevšímej si jich.“
„Nesnáším to,“ pravila vztekle. Vzedmula
se v ní temnota, kterou jsem pocítila skrze naše pouto. Úplně mě to zdrtilo. Moje
nejlepší kamarádka byla mírná a hodná. Nemívala tako
vé pocity.
„Nesnáším všechny ty drby. Je to taková kravina. Jak můžou bejt všichni tak
povrchní?“
„Nevšímej si
jich,“ zopakovala jsem klidným tónem. „Jsi dost chytrá na to, aby ses s nimi už
nezapletla.“
Ale nevšímat si
jich bylo stále obtížnější. To šeptání a pohledy byly čím dál častějším jevem. Na
hodině o chování zvířat to bylo tak zlé, že jsem se ani nemohla soustředit na
svoje oblíbené téma. Profesorka Meissnerová začala mluvit o evoluci a přežití
těch nejvhodnějších druhů a o tom, jak zvířata hledají svoje protějšky s
dobrými geny. Fascinovalo mě to, ale profesorka každou chvíli musela někoho
okřikovat, aby zmlkl a dával pozor.
„Něco se děje,“
pověděla jsem o přestávce Lisse. „Nevím co, ale všichni řeší něco novýho.“
„Něco jinýho,
než že mě královna nenávidí? O co většího může jít?“
„Kéž bych to tak
věděla.“
Všechno mi
konečně začalo dávat smysl až na poslední hodině toho dne. Slovanské umění.
Začalo to při práci na individuálních projektech, když mi kluk, kterého sotva
znám, učinil jednoznačný a skoro až obscénní návrh. Odpověděla jsem mu mile,
ale dala jsem mu jasně najevo, kam by si měl svůj návrh strčit.
Jenom se zasmál.
„No tak, Rose. Krvácím pro tebe.“
Následovalo
hromadné chechtání a Mia mi věnovala výsměšný pohled. „Počkej, není to náhodou
Rose, kdo krvácí?“
Další smích.
Pochopila jsem, na co naráží, a bylo to, jako bych dostala facku. Odtáhla jsem
Lissu stranou. „Vědí to.“
„Co vědí?“
„O nás. Jak
jsi…, no víš, jak jsi ze mě pila, když jsme byly na útěku.“
Zalapala po
dechu. „Jak se to dozvěděli?“
„Jak asi? Tvůj
,kámoš‘ Christian.“
„Ne,“ řekla
neústupně. „To by neudělal.“
„Kdo další o tom
ví?“
Důvěra v
Christiana jí zářila z očí a cítila jsem ji i skrz pouto. Ale ona nevěděla to,
co já. Nevěděla, že jsem ho včera v noci vypráskala a že jsem mu řekla, jak ho
nenávidí. Ten kluk je nevypočitatelný. Rozšířit naše největší tajemství – dobře,
jedno z nich – by byla adekvátní pomsta. Možná i zabil toho králíka. Koneckonců
chcípl jen pár hodin poté, co jsem Christiana zastrašila.
Nečekala jsem na
její protesty a odtáhla jsem ji na druhý konec místnosti, kde Christian
pracoval o samotě, jako obvykle. Lissa šla za mnou vcelku už dobrovolně.
Nestarala jsem se o to, jestli na nás někdo kouká, naklonila jsem se přes
lavici k němu a strčila obličej těsně k tomu jeho.
„Zabiju tě.“
Díval se na
Lissu a v očích se mu zračila touha. Pak se ale zamračil. „Proč? To je jako
výraz extrémní důvěry strážců?“
„Nech toho,“
varovala jsem ho a snížila hlas. „Tys to vykecal. Vykecal jsi, že ze mě Lissa
pila.“
„Řekni jí to,“
zakvílela zoufale Lissa. „Řekni jí, že to není
pravda.“
Christian ode mě
odtrhl pohled a zadíval se na ni. Jak na sebe koukali, ucítila jsem ohromnou
vlnu přitažlivosti, že jsem se až divila, že mě to nesmetlo k zemi. V očích
měla hluboký cit. Bylo evidentní, že on k ní cítí totéž, ale ona to neviděla,
nejspíš proto, že na ni zíral neustále.
„Můžeš přestat,“
řekl. „Už nemusíš nic předstírat.“
Lissiny
zamilované emoce najednou nahradila bolest a zdě šení nad jeho tónem. „Já…
cože? Co předstírat?“
„Ty víš co. Prostě toho nech. Přestaň se
takhle chovat.“
Lissa na něj jen
zírala s vyvalenýma očima, v nichž se zračila nezměrná bolest. Neměla tušení,
jak jsem ho minulou noc odradila. Neměla tušení, že on teď věří, že ho
nenávidí.
„Přestaň se
litovat a radši nám řekni, co se tu děje,“ zařvala jsem na něj. „Řekls jim to,
nebo ne?“
Vzdorně na mě
pohlédl. „Ne. Neřekl.“
„Nevěřím ti.“
„Já jo,“
prohlásila Lissa.
„Chápu, že je
těžký uvěřit, že by magor jako já
dokázal udržet jazyk za zuby, zvlášť když to neumí ani jedna z vás, ale mám na
práci lepší věci než rozšiřování debilních pomluv. Chcete někoho obvinit? Hoďte
to támhle na tvýho zlatýho chlapce.“
Sledovala jsem
jeho pohled, který směřoval k Jesseovi. Ten se zrovna něčemu hrozně smál s tím
idiotem Ralfem.
„Jesse to neví,“
řekla Lissa odmítavě.
Christian mě
stále sledoval. „Ale ví. Nebo snad
ne, Rose? Ví to.“
Zhoupl se mi
žaludek. Ano. Jesse to věděl. Došlo mu to tehdy v noci v opuštěné společenské
místnosti. „Nenapadlo mě… Nenapadlo mě, že by to mohl vykecat. Strašně se bál Dimitrije.“
„Tys mu to řekla?“ vyjekla Lissa.
„Ne, uhodl to.“
Začalo mi být špatně.
„Zjevně nejenom
uhodl,“ zamumlal Christian.
Obrátila jsem se
k němu. „Co to má znamenat?“
„Á, ty nevíš.“
„Přísahám Bohu,
Christiane, po vyučování ti zlomím vaz.“
„Páni, ty jsi
vážně rozhozená.“ Vyslovil to skoro spokojeně, ale jeho další slova byla mnohem
vážnější. Pořád měl ten svůj posměšný výraz a plál vzteky, ale když promluvil, z
jeho hlasu čišelo znepokojení. „Tak trochu zapracoval na tom vzkazu, co vám
stopil profesor. Zašel do větších podrobností.“
„Aha, chápu.
Vykládal, že jsme se spolu vyspali.“ Nemusela jsem to dál rozebírat. Christian
přikývl. Tak. Jesse se vychloubal, aby si zlepšil pověst. Dobře. S tím se
dokážu vyrovnat. I když moje pověst už asi tak hvězdná nebude, ale to nebyla
nikdy. Beztak si tady všichni myslí, že spím s každým.
„A Ralf taky. Že
ty a on…“
Ralf? Ani litry
alkoholu, ani žádná nezákonná droga by mě nepřiměly k tomu, abych se ho dotkla.
„Cože? Že jsem se vyspala i s Ralfem?“
Christian kývl.
„To je kretén!
Zabiju ho!“
„To ještě není
všechno.“
„Jak to? Vyspala
jsem se snad s celým basketbalovým týmem?“
„Povídal – oba
povídali –, žes je nechala… No, aby ti pili krev.“
To šokovalo i
mě. Pít krev při sexu. Ta nejzvrhlejší ze všech zvrhlostí. Ubohost. To je
horší, než kdyby o mně říkali, že jsem děvka. Milionkrát horší, než když ze mě
Lissa pila, aby přežila. Byla jsem označena za krvavou děvku.
„To je
šílenost!“ vykřikla Lissa. „Rose by nikdy... Rose?“
Ale já už jsem
neposlouchala. Byla jsem ve svém vlastním světě, ve světě, který mě přenesl
přes celou třídu až k místu, kde seděli Jesse s Ralfem. Oba na mě pohlédli,
tvářili se napůl arogantně a napůl… nervózně. To se dalo čekat, když oba vypouštěli
z pusy takové lži.
Celá třída
ztichla. Evidentně všichni očekávali, že dojde k rozhodující bitvě. Moje
nevypočitatelná povaha v akci.
„Co si sakra
myslíte, že děláte?“ štěkla jsem na ně hrdelním nebezpečným tónem.
Jesseův nervózní
výraz vystřídalo naprosté zděšení. Byl sice vyšší než já, ale oba jsme dobře
věděli, kdo by vyhrál, kdybych se uchýlila k násilí. Ralf se jen nadutě
usmíval.
„Neudělali jsme
nic, cos nechtěla, abychom dělali.“ Jeho úsměv byl krutý. „A ať tě ani
nenapadne na nás vztáhnout ruku. Začneš se s náma rvát, a Kirová tě vyhodí.
Skončíš s ostatníma krvavejma děvkama.“
Všichni ve třídě
zadrželi dech, napjatě čekali, co se bude dít. Netušila jsem, jak může profesor
Nagy nebrat na vědomí, co se děje na jeho hodině.
Chtěla jsem je
oba praštit, tak tvrdě, že Dimitrijova potyčka s Jessem by proti tomu byla jen
poplácáním po zádech. Chtěla jsem Ralfovi vyškrábat oči.
Debil nebo ne,
stejně měl pravdu. Kdybych se jich jen dotkla, Kirová by mě mrknutím oka
vypakovala. A kdyby mě vykopla, Lissa by tu zůstala sama. Zhluboka jsem se
nadechla a učinila jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě.
Odkráčela jsem.
Zbytek dne
nestál za nic. Když jsem takhle vycouvala ze rvačky, všichni se mi posmívali.
Pomluvy a šeptanda nabyly na intenzitě. Lidi už na mě zírali zcela otevřeně.
Smáli se. Lissa se se mnou snažila mluvit a utěšovat mě, ale já ignorovala
dokonce i ji. Zbytek vyučování jsem se ploužila jako zombie a pak jsem se
rozběhla na trénink s Dimitrijem tak rychle, jak jsem jen mohla. Zmateně na mě
pohlédl, ale na nic se nevyptával.
Když jsem pak
osaměla ve svém pokoji, poprvé po letech jsem se rozbrečela.
Jakmile jsem se
trochu uklidnila a chtěla si už oblíknout pyžamo, někdo mi zaklepal na dveře.
Dimitrij. Prohlížel si mě a pak se radši zadíval jinam, zjevně si všiml, že
jsem brečela.
A mně zase
došlo, že se ty pomluvy donesly až k němu. Věděl to.
„Jsi v pořádku?“
„Na tom přece
nezáleží, vzpomínáš?“ Podívala jsem se na něj. „Je Lissa v pořádku? Má to taky
těžký.“
Zatvářil se
pobaveně. Zřejmě ho ohromilo, že se v takové situaci starám o ni. Naznačil mi,
abych ho následovala, a vedl mě k zadnímu schodišti, které obvykle bývalo před
studenty zamčené. Dnes v noci ale bylo otevřené a Dimitrij mi ukázal, abych tudy
vyšla ven. „Pět minut,“ upozornil mě.
Zvědavější než
kdy jindy jsem vyšla ven. Lissa už tam stála. Měla jsem vycítit, že je blízko, jenže
moje nekontrolovatelné pocity úplně zastínily ty její. Bez jediného slova mě
objala a hodnou chvíli mě držela. Musela jsem potlačovat další slzy. Když jsme
se od sebe odlepily, podívala se na mě klidným vyrovnaným pohledem.
„Promiň,“ řekla.
„Není to tvoje
vina. To přejde.“
Zjevně o tom
pochybovala. A já taky.
„Je to moje vina,“ prohlásila. „Udělala
to, aby se mi pomstila.“
Nezapomeňte navštívit i ostatní blogy, které se účastní projektu, tam na vás totiž čekají jiné ukázky:
Já mám hrozně ráda Christiana! To, jak se pořád hádá s Rose, to mě prostě rozesmívá. Ta část, že mu po vyučování zlomí vaz byla výborná :-D
OdpovědětVymazat